Mám tu všechno napsané, abych na nic nezapomněl.

Monachos a kosmos

21. 5. 2012 20:53

(Jan 16,19-33)

Čím to je, že samota tíží? Člověk je tvor společenský a jeho osoba i charakter se vytváří ve styku s ostatními. Dítě, které je dlouho o samotě, bývá zaostalé. Když někoho všichni opustí, je nešťastný, i kdyby měl jinak dobré bydlení a prostředky k životu. A přece někteří hledají samotu. Zamilovaní chodí po osamělých cestičkách, protože chtějí být spolu. Nehledají tedy samotu, ale užší styk s druhým.

Něco podobného se děje, když hledají samotu mniši. Slovo mnich pochází z řeckého monachos, a to skutečně znamená osamocený, opuštěný. Ale křesťané udělali objev, že v té samotě a opuštěnosti zažili velmi úzké setkání s Bohem. V životopise Charlese Foucaulda se čte, že jednou musel v Africe dlouho čekat na francouzském konzulátu. Nakonec mu konzul přišel a velice se omlouval: „Odpusťte, že jsem vás tu nechal tak samotného.“ „Já nikdy nejsem sám,“ odpověděl moderní poustevník. Napodobí se tak sám Kristus, který je stále s Otcem.

Nepříznivé a nepřátelské prostředí působí nepokoj. Ale kdo s nepokojem v srdci odejde do samoty, mír tam nenajde. Jeho zmatek se naopak zesílí. Pro antické filosofy byl pokoj a mír výsledek dobrého pořádku, kde je všechno na svém místě. Řecké slovo pro krásu a pořádek je kosmos. Takový je vesmír, pohyby hvězd. Lidský život je bohužel plný zmatku.

Kdo chce být šťastný, musí jej spořádat. Podle čeho? Podle pohybu hvězd, říkali starověcí astrologové. Budeš-li jednat v souladu s pohybem kruhů vesmíru, budeš mít pokoj. Křesťanští Otcové církve se jim smáli. Málo nás potěší soulad s Jupiterem nebo Venuší, nebudeme-li v harmonii s vůlí toho, kdo je stvořil a s nimi točí. Až se jeho a naše vůle spojí v jedno, pak je to opravdu nebeské znamení vydobytého pokoje.

(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace I, pondělí 7. týdne doby velikonoční)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz