Monachos a kosmos

(Jan 16,19-33)

Čím to je, že samota tíží? Člověk je tvor společenský a jeho osoba i charakter se vytváří ve styku s ostatními. Dítě, které je dlouho o samotě, bývá zaostalé. Když někoho všichni opustí, je nešťastný, i kdyby měl jinak dobré bydlení a prostředky k životu. A přece někteří hledají samotu. Zamilovaní chodí po osamělých cestičkách, protože chtějí být spolu. Nehledají tedy samotu, ale užší styk s druhým.

Něco podobného se děje, když hledají samotu mniši. Slovo mnich pochází z řeckého monachos, a to skutečně znamená osamocený, opuštěný. Ale křesťané udělali objev, že v té samotě a opuštěnosti zažili velmi úzké setkání s Bohem. V životopise Charlese Foucaulda se čte, že jednou musel v Africe dlouho čekat na francouzském konzulátu. Nakonec mu konzul přišel a velice se omlouval: „Odpusťte, že jsem vás tu nechal tak samotného.“ „Já nikdy nejsem sám,“ odpověděl moderní poustevník. Napodobí se tak sám Kristus, který je stále s Otcem.

…

Nepříznivé a nepřátelské prostředí působí nepokoj. Ale kdo s nepokojem v srdci odejde do samoty, mír tam nenajde. Jeho zmatek se naopak zesílí. Pro antické filosofy byl pokoj a mír výsledek dobrého pořádku, kde je všechno na svém místě. Řecké slovo pro krásu a pořádek je kosmos. Takový je vesmír, pohyby hvězd. Lidský život je bohužel plný zmatku.

Kdo chce být šťastný, musí jej spořádat. Podle čeho? Podle pohybu hvězd, říkali starověcí astrologové. Budeš-li jednat v souladu s pohybem kruhů vesmíru, budeš mít pokoj. Křesťanští Otcové církve se jim smáli. Málo nás potěší soulad s Jupiterem nebo Venuší, nebudeme-li v harmonii s vůlí toho, kdo je stvořil a s nimi točí. Až se jeho a naše vůle spojí v jedno, pak je to opravdu nebeské znamení vydobytého pokoje.

(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace I, pondělí 7. týdne doby velikonoční)