(Mk 12,13-17; srv. Mt 22,15-22; Lk 20,20-26)
Daňový systém je prastarý. Byl v různých formách. Ale princip je vždy stejný: jednotlivec žije v nějaké společnosti, používá její ochrany, má od ní nějaké výhody, je tedy povinen přispívat, aby se tato společnost udržela na důstojné úrovni. … Císař byl hlavou společnosti, daně se tedy vybíraly jeho jménem.
Ale v Palestině byla situace jiná. Císař byl symbolem cizí okupace, někoho, kdo se do přirozené společnosti násilně vetřel. Platit daň jemu považovalo mnoho Židů za výraz poroby. Riskantní bylo ovšem proti tomu mluvit. Veřejný dotaz Kristu ze strany farizeů byl záludný. Ale vidíme, jak Ježíš z léčky nenápadně unikl. Židé nesměli mít císařův obraz nebo sochu z náboženských důvodů. Ale na penězích v měšci ten obraz rádi snášeli. Ježíš jim tedy ukázal jejich nedůslednost.
Katoličtí moralisté se však při této příležitosti ptají: Smí křesťan poslouchat tyrana, nelegitimní vládu, okupační úřady? Odpověď je teoreticky jasná, i když jednotlivé případy mohou být spletité. Smí se podřídit násilí v tom, co směřuje k dobru, k uspořádanému soužití. Má se vzepřít, uniknout, vyhnout tam, kde by byla jeho spolupráce ke zlu. Za dobro se však nemusíme stydět ani vůči nepřátelům.
(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace II, úterý 9. týdne během roku)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.