Všichni velcí lidé se starají o to, aby měli spolupracovníky a následovníky svého díla. Snaží se o to, aby jim dali dobré instrukce a zaučili je do práce. Nemohou jim však dát moc, která by přetrvala věky.
Známý vědec Pasteur trávíval prázdniny ve francouzské vesničce a večer hrával šachy s místním farářem. Ale v sobotu jej duchovní odmítal, protože musel připravovat kázání.
Optal se samého Pasteura: „Jak byste vyložil našim lidem, že církev je Božího původu?“ Vědec se zamyslel a pak vyložil svůj návrh: „Řekl bych lidem: ,Vezměte z naší vesnice dvanáct mladíků! Dáte jim dvouroční všeobecný kurz o věcech, které se těžko dají pochopit. Pak pošlete jednoho do New Yorku, druhého do Londýna, třetího do Sydney, čtvrtého do Jižní Afriky atd. Za dav tisíce let se přijdeme podívat, jestli o nich někdo ve světě něco ví.’”
Lidsky řečeno, nebylo dvanáct apoštolů v lepší situaci než mladíci z francouzské vesnice. Jejich jména však vyslovujeme s úctou, stali se sloupy církve, protože s nimi byla Kristova moc. Slíbil jim výslovně: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28,20)
Sv. Ignác z Loyoly doporučuje, abychom se nad touto okolností dobře zamysleli. V profánním1 životě se volí povolání výběrem, hledáním, zkouškami. Musíme najít, k čemu se kdo hodí, co dokáže.
Bůh, když volá, dává existenci schopnosti a moc vykonat to, k čemu posílá.
(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace II, středa 14. týdne během roku)
1 ve světském, ve všedním
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.