(Lk 6,39-42)
Slepost má různé příčiny. Není-li od narození, bývá z neštěstí: něco spadlo do oka a silně je zranilo. I v morálním obrazném smyslu se něco takového může přihodit. Spadne podle slov evangelia do oka trám.
Naše mysl je vnitřní oko a má se zabývat starostí o spásu duše a poznáním Boha. Tvůrce nám k tomu dal zvláštní jasnozřivost.
Ale jistou jasnozřivost, jak upozorňují duchovní autoři, nám dává i ďábel. Upoutává naši pozornost na věci, které se nás netýkají a které nemůžeme napravit, zvláště chyby druhých lidí. Jsou to maličkosti, jakoby jenom malé třísky, ale dovedou nás tak dozlobit a tak zaměstnat, že už nemáme na nic jiného čas.
I světci tomu pokušení často podléhali, ale opakovali si větu, kterou řekl Kristus sv. Petrovi, když se zajímal o osobu sv. Jana: „Proč se o to staráš? Ty mě následuj!“
» «
Často však slyšíme námitku: Nemáme se snad starat o spásu bližního? Proč bychom měli sobecky upoutávat pozornost na sebe? Je tedy křesťanské víc myslet na bližního než jenom na svou vlastní dokonalost. Tak, jak zní, se zdá, že je zásada správná. Máme se opravdu křesťansky starat o druhé. Ale k tomu je potřebujeme znát.
Jak se poznává bližní? Psychologové říkají, že se to děje „mostem analogie“, tj. „podle sebe poznám tebe“. Aby člověk posoudil zpěv druhého, musí mít sám hudební sluch, aby ocenil obraz malíře, musí mít umělecký cit. Abychom věděli, jako posuzovat chyby bližního, musíme nejdříve znát chyby vlastní a mít zkušenost s jejich nápravou.
(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace II, pátek 23. týdne během roku)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.