Druhé přikázání

Člověk často neumí milovat; domnívá se, že miluje, a zatím miluje jen sebe.

~

Mít rád lidi není totéž jako mít rád bonbony. Milovat někoho neznamená chtít ho pro sebe, ať jeho tělo, srdce nebo ducha – protože by to znamenalo chtít po druhém, aby nám poskytl potěšení ze sebe. Milovat znamená naopak darovat se druhému a druhým, a tím obohatit co nejvíc jejich život.

~

Milovat není totéž co „cítit“. Čekáš-li s láskou, až budeš puzen citovostí, budeš milovat jen málo lidí na Zemi… a jistě ne své nepřátele. Milovat, to není instinktivní puzení, to je vědomé rozhodnutí tvé vůle jít druhým vstříc a darovat se jim. Musíš se naučit milovat tak, že každodenně, třeba po kouskách se budeš cvičit v přání se rozdávat, až si vypěstuješ vůli dávat se druhým.

~

Láska je jednosměrná cesta, vždy vychází od tebe, aby vedla k druhým. Pokaždé, když bereš nějakou věc nebo někoho pro sebe, přestáváš milovat, neboť přestáváš dávat. Jdeš proti směru.

~

Vydej se na cestu. Přijímej vše, co je dobré, ale proto, abys vše daroval. Vezmeš-li něco nebo někoho pro sebe, neříkej, že ten předmět nebo tu osobu miluješ; neboť v okamžiku, kdy se jich zmocňuješ, abys je zadržel a ponechal pro sebe – i kdyby to bylo jen na okamžik – uniká ti láska mezi prsty. V té chvíli sobecky miluješ sebe a ne druhého nebo druhé.

(Michel Quoist, Mezi člověkem a Bohem)