Důvěra

(Mt 11,20-24)

Nestačí-li samo Boží vyvolení k tomu, aby měl člověk jistotu spásy, oč se tedy může ještě opřít? Je to otázka, kterou si kladla i na sklonku života sv. Terezie Veliká. Ani po mnoha letech v klášteře, po postech a modlitbách se nevylučuje možnost těžkého hříchu, i Adam v ráji i Satan v nebi odpadli. „Jak nebezpečný to vedeme život!” povzdechla si ve svém vlastním Životopise. A přece se o její spásu nebojíme.

Od Boha se neodloučí ani tak ten, kdo je slabý, ale spíš ten, kdo v něj nemá dostatečnou důvěru. Tím, že si nás Bůh vyvolil, projevil k nám důvěru. Tu žádá i od nás. Ty dvě důvěry spojeny v jedno nezklamou. Pěkně to vyjadřuje modlitba sv. Klaudia de la Colombiére k Srdci Ježíšovu:

„Lidé mě mohou zbavit všech statků i cti,
nemoci mě mohou připravit o sílu,
hříchem mohu dokonce ztratit tvou milost,
ale nikdy neztratím důvěru v tebe.

Jsou ti, kteří hledají štěstí
v bohatství, ve svém nadání.
Jiní spoléhají na nevinnost svého života,
na množství svých dobrých skutků,
na horlivost svých modliteb.

Má jediná důvěra je právě v tom,
že mám důvěru, tu důvěru,
která nikdy nikoho neoklamala.“

(Tomáš Špidlík, Liturgické meditace II, úterý 15. týdne během roku)